Dabing - Zpracování cizojazyčných filmů

Historie dabingu

Vznik

S nástupem zvukového filmu vznikl problém, jak zpřístupnit film, namluvený v jedné řeči, všem divákům.

Jedním řešením bylo natáčení několika verzí - ve dvou, třech jazycích, i ve verzi němé.

Například v USA v roce 1930 byla natočena Ó Neillova „Anna Christii“ s Gertou Garbo v hlavní roli v americké, německé a švédské verzi. Náklady na verze byly neúměrně vysoké.

Překážku k němé hrané verzi se pokusil odstranit svým vynálezem Edwin Hopkins. Hvězdám němého filmu, které byly fotogenické, ale neměly fonogenické hlasy, propůjčil libozvučné hlasy anonymních úst. Ale toto opatření nemělo dlouhé trvání. A tak Hopkinsův objev zapadl, protože nikdo nepřišel na jeho výhody a možnosti použití.

Významným krokem k řešení bylo zavedení podtitulků. Původně si ovšem nikdo nelámal hlavu s estetikou překladů, s novou specifikou, odlišnou od tzv. mezititulků němých filmů.

I když dnes věnují překladatelé titulkům značnou péči, není ani toto řešení ideální.

Historie titulků: Ražené titulky blikaly, protože zahřáté stočky titulků nerozhrnuly emulzi dokonale, takže kontury písma byly nejasné. Celý titulek plápolal a svítil a opět se ztrácel.

Dialogové filmy, jako byl Sladký život, mají 2 400 titulků, což je veliký nápor na oči diváků.

Jiným řešením pro pochopení cizojazyčných filmů je přetlumočení původního dialogu komentářem. Pro co nejúspěšnější pochopení cizojazyčného filmu bylo třeba opatřit film dialogem v domácí řeči tak, aby byly co nejvíce zachovány podrobnosti původního uměleckého záměru. Tato technologie se nazývá dabing.

Historie

Některé státy daly přednost dabingu, jiné titulkům.

V severních zemích se dabing vůbec neujal - všechny filmy se titulkují.

V Itálii se filmy dabovaly již před II. světovou válkou, tedy ještě dříve, než se velká většina zemí začala o dabing zajímat. Už tehdy byli v Itálii herci, kteří pracovali výhradně pro dabing. Totéž platí i o francouzském dabingu.

V Maďarsku vyprovokovali tvůrci dabingu odborníky k zájmu o dabing tím, že pořádají pravidelně festivaly dabovaných filmů. Na těchto festivalech vyzdvihují dobrou práci jednotlivých profesí. Pořádají však i diskuze, na kterých odborně analyzují dabing a snaží se vyřešit celou řadu problémů a důležitých otázek, které s sebou práce v dabingu přináší.

V roce 1931 vznikl zajímavý dabing amerického filmu Jacquese Feydera: „Son of India“, jehož režisérem byl Claude Autan-Lara.

V Sovětském svazu se objevil první dabovaný film v roce 1935. Byl to americký film „Neviditelný muž“, který natočil režisér James Whale.

Dnes mají téměř všechna světová studia dabingové oddělení, kde se dabuje nejenom film cizí produkce, ale též rusky mluvené filmy, které jsou dabované do jazyků všech svazových republik a naopak.

V Německu (NDR) je technologie poněkud odlišná od naší. Úpravce upravuje text do celých dílů, nikoliv do smyček. Kopii si sám založí do speciálně upraveného projektoru, jehož chod ovládá tlačítky na svém pracovním stole. Pomocí těchto tlačítek film rozjede i zastaví, může ho i vracet a v případě potřeby si může vypnout zvukový záznam.

Po úpravě textu projde film rukama řady asistentek střihu. Každá je specializována na jeden úkon. První označí v překladu textu začátek a konec smyčky, druhá film podle tohoto označení rozstříhá a třetí lepí smyčky. Vizuální znaménka se v NDR neznačí. Další asistentka udělá podle obrazových smyček mg. smyčky stejné délky a na ně se natáčí dialog. Do speciálně upravených projektorů se zakládá obrazová magnetická smyčka. Záznam přetlumočeného německého dialogu se snímá na mg. smyčky. Není-li dobrý, maže se a nahrává se nový synchron. Je-li smyčka natočena, odevzdá se další asistence, která mg. smyčky lepí chronologicky za sebou a předá je střihači.

Ve Francii se užívají odlišné technologické úpravy dabovaného textu. Úpravce textu dostane optický záznam zvukového signálu ve formě dlouhého pásu. Na tento pás napíše nový text tak, aby odpovídal záznamu originálního zvuku. Tento pás je pak promítán hercům synchronně s obrazovou smyčkou.

V Československu se objevil první dabovaný film v roce 1933. Byl to americký film režiséra H. C. Raymakery „Na stopě“. České znění bylo dílem ing. Miroslava Geberta, který přeložil dialog, sám namluvil většinu rolí, film stříhal a míchal. Výsledek byl velmi nedokonalý. Jiným dabingem z let II. svět. války je přemluvení Disneyovy pohádky „Sněhurka a sedm trpaslíků“. Dialog a texty písní přeložil E.A. Saudek, režii měl Miloslav Jareš a hlavní role přemluvili Elly Rixová, Eva Vrchlická, Oldřich Kovář, Ludvík Řezníček, Rudolf Hrušinský, Antonín Zíb a další. Míchačka byla prováděna v ateliérech W. Disneye, kde byl upraven pro českou verzi na několika místech i obraz ( na postelích trpaslíků byla přeložena /překreslena/ česká jména ).

V roce 1949 bylo u nás založeno Studio pro úpravu zahraničních filmů. První film, který se zde daboval, byl sovětský film režiséra W. Korše-Sablina „Nebezpečná křižovatka“. Český dialog upravil a režíroval ing. M. Gebert.

V USA se vůbec filmy nedabují , pokud přijde zahraniční film, dělají se titulky, případně se celý film natočí znovu v americké verzi.

Dnes je u nás běžný monofonní dabing - zvuk se snímá jedním mikrofonem, bez jakéhokoliv směrového rozlišení na jednu magnetickou stopu.

V pražském dabingovém studiu se daboval film sovětsko-německé koprodukce „Goya“ (scénář Angel Whagenstein, režie Konrad Wolf). Byl to film natočený na 70mm formát se stereofonním zvukem. Vzhledem k tomu, že v Československu nebylo techncké zařízení na práci se 70 mm formátem, tedy ani míchací hala, míchal se film „Goya“ v NDR (v Synchron studiu, což je německé dabingové studio). Rovněž kopie 70 mm formátu byla vyrobena v NDR.

V některých cizích studiích jsou nahrávací studia vybavena vícestopými magnetofony s možností synchronního záznamu na jednotlivé stopy. Toto zařízení umožňuje natáčet smyčky nejdříve s hercem, který je k dispozici a původně nepřítomní herci se dodatečně dotáčejí do ostatních stop buď najednou, nebo postupně. Při dodatečném natáčení se hercům již dříve natočený dialog reprodukuje přes sluchátka. Slyší tedy již dříve zaznamenané projevy svých kolegů a mohou na ně ve výraze, projevu a intonaci citlivě reagovat.

Některá zahraniční dabingová studia mají pro obsazování herců zvláštní oddělení, které má k dispozici obrovskou kartotéku hlasových záznamů různých herců. Této kartotéky se užívá specifickým způsobem, tzv. křížením. V promítacím sále se promítá smyčka, nebo sekvence vybrané scény. Z archívního záznamu, upraveného do smyčky, se pouští jakýkoliv text navrhovaného herce v přibližně podobném hereckém afektu. Režisér a zvukový mistr střídavě zeslabuje a zesiluje originální zvuk obrazové smyčky nebo sekvence a překrývá ho hlasem navrhovaného herce, aby poznali hodí - li se k postavě nebo ne.

V dnešní době je toto možno i u nás.

Autoři:    Linda Bajerová   Karolína Škvorová   Vojtěch Tomíček   Kontakt na autory   © 2002-2007